Vážený pane Marečku,                                                                                                        15.3.2024

   jak jsem Vám slíbil, budu se snažit utřídit si pro Vás, ale i pro mě, vzpomínky na službu u VÚ 3234 v Č.B. Bohužel, časový odstup je rovných 50 let a paměť lidská (a zejména moje) není zdaleka dokonalá. Pokud se mě vybaví reálie té doby, budu se snažit Vám je zprostředkovat, avšak převažují spíše pocity nad reálnými skutečnostmi, zejména vzhledem k časovému odstupu.

     V průběhu sepisování mých vzpomínek se mě vybavily okamžiky příjemné, byli jsme mladí, téměř bez starostí, a v rámci budování útvaru, který byl mimo pohotovost, na niž jsem byl u bývalých útvarů zvyklý, byly problémy minimální – a to špatné (viz např. pplk. Szarvas)  již člověk pozapomněl, i když …

     Dále jsem si uvědomil, že jsem nebyl trvale přítomen u útvaru, mnohokrát jsem byl na dlouhodobých služebních cestách, které jsem konal z důvodu přejímání nové techniky či předávání techniky staré. Bohužel, vzhledem k utajování činnosti útvaru nemám žádné dobové fotografie, fotografování bylo přísně zakázané, pořizovat fotografie mohli pouze příslušníci politického oddělení.

    A tak tedy: bylo – nebylo, na úsvitu dějin …

Jak jsem se dostal k 7. rtpr REB

     K VÚ 3234 jsem byl převelen od plrpl VÚ 2496 Kralovice, kde jsem sloužil několik let postupně u dvou plro ve funkci technika baterie, velitele polobaterie 30 mmPLDVK a krátce též jako velitel palebné baterie.

    Vzhledem k tomu, že mě byla v r. 1974 změněna zdravotní klasifikace z „A“ na „B1“, nebylo možné, abych dále sloužil u jednotek 1. sledu PVOS, jejichž úkolem byla „obrana vzdušného prostoru ČSSR a ostatních států, účastníků Varšavské smlouvy“ – takto zněla část hlášení, které se podávalo denně ráno při předávání služby hotovostní obsluhy buďto náčelníku hotovostní obsluhy nebo veliteli plro.

     U kádrového pohovoru mě bylo nabídnuto převelení k blíže nespecifikovanému, ale rovněž přísně utajovanému útvaru do Č.B., s čímž jsem vzhledem k okolnostem souhlasil. Při čekání na kádrový pohovor na velitelství pluku nás bylo několik, kapitáni, nadporučík a já. Ti důstojníci čekající na kádrový pohovor (podotýkám, že se jednalo o rok 1974, v době normalizace po r. 1968) měli všichni nějaké příbuzné, kteří po r. 1968 utekli na Západ. Pro ně platilo pouze propuštění z armády. Zmíněný nadporučík, jehož jméno si dosud pamatuji, byl totiž zařazen stejně jako já,  jako technik palebné baterie, byl držitelem odbornosti „M“ = Mistr zbraně! Mnozí vojáci měli odbornost 3. nebo 2. třídy, někteří též 1. třídy, ale „Mistra zbraně“ jsem znal pouze tohoto jednoho.

    Službu u plro zde nebudu popisovat, stačí pouze říci, že vojáků z povolání byl na oddílech po kádrových opatřeních kritický nedostatek, proto se sloužilo nikoli ve směnách, ale mnohdy nepřetržitě několik dnů souvisle za sebou. Americké letouny nalétávaly směrem ke státní hranici několikrát denně, čili pro neustálé pohotovosti nemohl probíhat řádný výcvik obsluh ani údržba techniky. Přesto jsme na ostrých střelbách v SSSR, na polygonu za řekou Volhou (tento polygon je stále používán armádou Ruské federace) byli úspěšní.

Kterak jsem nastupoval k VÚ 3234

     Pokud se mám ve vzpomínkách vrátit k mému nástupu k VÚ 3234, pak se mě vybavuje, jak jsem dne 5.8.1974 přijel s kufrem na nádraží do Č.B. a následně čekal na autobus MHD na zastávce poblíž Černé věže, odkud jsem jel na letiště do Litvínovic. Na bráně letiště mě poslali do paneláku, který jistě znáte, kde jsem se hlásil u kpt. Rajnera. Dozorčí útvaru v té době (domnívám se) ještě nesloužil, bylo to pouze několik dnů po ustavení VÚ 3234 v jeho organizační a personální podobě.

     Jelikož se útvar teprve vytvářel, měl k dispozici přízemí budovy a několik místností v 1. patře, kde sílil štáb praporu. Veškerý běžný provoz se odehrával v přízemí, kde byly ložnice mužstva, sklady a kanceláře velitelů a techniků, později zde byla upravena také PVS. Po nějaké době nám byl přidělen oplocený prostor s teskobarákem, který postupně začal sloužit jako autopark a parkovací    a výcviková plocha pro techniku. Nejprve však bylo nutno s vysokým nasazením tento prostor vyklidit, uklidit a zkultivovat, což se týkalo rovněž teskobaráku. Také nám byl přidělen jeden bývalý hangár stojící však poměrně vzdáleně od autoparku. Tento hangár jsme vyklidili, vyvezli veškerý materiál (přitom jsme utrhli zdvihací čelo u jedné P-V3S), kterého zde bylo nepřeberné množství, vymetli a uklidili jsme jej, načež nám bylo řečeno, že pro náš útvar nebude přidělen. Teskobarák v autoparku jsme rovněž vyklidili (tentokrát beze škod), zkulturnili a začal se používat jako zázemí pro obsluhy přístrojů a stanic a také pro řidiče-strojníky.

     Po nástupu k útvaru jsem byl ubytován v posádkové ubytovně poblíž nádraží, bydlel jsem po tu dobu s kpt. Rajnerem. Později jsem byl ubytován na ubytovně náležející letišti v Litvínovicích.

Personální vybavení útvaru

     Na internetu lze dnes nalézt seznam některých funkcionářů VÚ 3234 z doby budování útvaru. Pokud já si budu schopen vybavit alespoň některé příslušníky, pokusím se o to. Je však nutné vzít    v úvahu, že v inkriminované době bylo téměř všechno „Přísně tajné“, a některé skutečnosti byly navíc „Zvláštní důležitosti“. Proto bylo utajováno, od jakých útvarů jednotliví vojáci z povolání přišli, mnohdy byl utajován i obsah výkonu jejich funkce u praporu.

     Jak jsem již uvedl, v prvních dnech existence útvaru zajišťoval jeho provoz kpt. Rajner. Ten později převzal velení roty „R“, která postupně dostávala techniku od již existujících  útvarů rtv. Tato technika byla v nevalném stavu. Pokud se proslýchalo (v rámci utajení se nesmělo o činnosti této roty hovořit), jejím úkolem bylo monitorování provozu radiolokátorů ČSLA a jiné podobné techniky co do používané frekvence, dodržování grafikonu provozu, směrování vyzařovaného paprsku apod. Veškerá její činnost podléhala všestrannému přísnému utajení. Pouze tato rota měla po dobu mé přítomnosti u útvaru bojový úkol. Ostatní součásti útvaru se dovybavovaly technikou   a personálem.

     Útvaru velel pplk. Ing. Stuchlík, který se však mezi vojáky málo vyskytoval. Evidentně měl starosti se zabezpečením vojáků, techniky, prostorů, týlového zabezpečení a celou řadu jiných úkolů. Jediné, co si vybavuji, bylo jeho nařízení týkající se ranních nástupů vojáků z povolání ještě před nástupem praporu k rozvodu do zaměstnání. Těchto nástupů se se zpravidla zúčastňoval  a na nich vydával pokyny, informace, popříp. rozkazy.

     Velitel útvaru měl dva zástupce: zástupce pro věci politické a zástupce pro věci technické.

Zástupcem pro věci politické  (ZVP) byl pplk. Michal Szarvas. Tento politický pracovník byl navenek přátelský, lidový, říkával s oblibou:“maďarsky som zabudol, slovensky som nenaučil         a počesky něvjem, aj tak ma všeci rozumětě“, byl totiž původem Maďar. Avšak ve skutečnosti byl fanatikem, nenávistným dogmatikem a toho, na něhož se zaměřil, dokázal zničit.

Tento ZVP měl dva pomocníky: rtm. (Ladislava) Novotného, který mu dělal informátora, podržtašku a člověka pro špinavou práci. Neznal lidské city, znal jen rozkaz a politický postoj. Druhým pomocníkem byl po dobu jeho služby absolvent Poupě, který měl za ženu občanku SSSR, proto byl přidělen do politického oddělení. Tento člověk bylo naprosto normální a ze svého nadřízeného byl lidsky upřímně naprosto nešťastný.

     Zástupcem pro věci technické byl pplk. Ing. Hakl, praktik, dokonale obeznámený s fungováním armádních systémů a s velkým rozsahem osobních konexí, schopný si poradit téměř se vším. Navíc člověk s pochopením pro potřeby podřízených, ochotný vždy pomoci. Nicméně velmi náročný vůči sobě samému i vůči podřízeným. Nepoužíval pojem „útvar“ nebo „prapor“, používal pojmenování „batalion“.

     Náčelníkem operačního oddělení byl mjr. (Miroslav) Dobeš, který byl stejně jako já převelen  z VÚ Kralovice. Všestranně se snažil o nastolení organizačního systému, vojenského režimu a výcviku vojáků v takové podobě, jaká by se alespoň vzdáleně  podobala systému u jeho domovského plrpl, bohužel s malým účinkem i přes jeho veliké nasazení a snahu.

     Evidenčním náčelníkem byl mjr. Havlík, původem paragrafista, přesný a důsledný ve výkonu služby, avšak s pochopením pro vojáky, ochotný se vším poradit vzhledem k jeho zkušenostem       z dlouholeté služby v armádě.

     Tajnou spisovnu formálně řídila prap. (nrtm.), na jejíž jméno si nevzpomínám, říkalo se o ní,    že její otec je vysokým funkcionářem na okruhu v Táboře nebo na 7. armádě na Smíchově.   Ve skutečnosti ve své době tajnou spisovnu řídil a spravoval absolvent, JUDr., pocházející z Plzně, který za úplatu cigaretami poskytoval právní poradenství.

7. rtpr REB zprvu sestával ze dvou rot. Jedné, nesoucí označení „R“, velel kpt. Rajner, druhá rota, označovaná jako rota „Š“, byla svěřena rtm. Šmahelovi, čerstvému absolventu Voj. střední odborné školy. Zadané úkoly plnil spolehlivě a s plným nasazením. Po krátké době byl nahrazen nově přiveleným kpt. Petrem Vilkovským, který byl i mým přímým nadřízeným. Od jakého útvaru byl převelen nevím, skutečností bylo, že si dovedl se vším poradit, měl plnou důvěru podřízených a choval se naprosto lidsky. Jeho rota měla za úkol přejímat technická zařízení = radiotechnické přístroje a stanice, vozidla a další potřebnou techniku, započít s výcvikem obsluh a zvládnout obsluhu a provoz přístrojů pro vedení bojové činnosti.

     K zajištění obsluhy přístrojů byli k rotě zařazováni jako technici vojáci z povolání přivelení od jiných útvarů, např. nrtm. Josef Moudrý, popř. čerství absolventi VSOŠ, např. rtm. Antonín Sova, již zmíněný rtm. Šmahel atd.

     Automobilním technikem praporu byl rtm. Polívka, zajišťující provozuschopnost automobilní techniky, mobilních elektrocentrál radiotechnických přístrojů a stanic a další techniky. Školení řidičů a zajišťování PHM jsem měl na starosti já, jakožto technik roty.

    Na další vojáky z povolání si, bohužel, již detailně nevzpomínám, jako vojáci základní služby u útvaru sloužila řada absolventů VUT a jiných vysokých škol technického zaměření, např. Ing. Karel Beneš, Ing. Kačer a další. Zdravotníkem útvaru byl jeden čas jistý absolvent, MVDr., na jehož jméno si rovněž nevzpomínám, ale jemuž se obecně přezdívalo „psí doktor“.

     Kdo byl výkonným praporčíkem a proviantním náčelníkem si rovněž nevzpomínám, ale vím zcela určitě, že na cvičeních s výjezdem, jichž jsem se zúčastnil, se jedlo jako na zámku, a to co    do kvality i množství stravy, a to i v zimních podmínkách.

     U všech útvarů, u nichž jsem v předchozí době sloužil, byl zařazen a vykonával své povinnosti orgán VKR. Některý z těchto kontrášů se příliš neprojevoval, jiný byl nebezpečně aktivní. U VÚ 3234 jsem nezaregistroval žádného takovéhoto příslušníka VKR, zřejmě byl dobře zakonspirován.

     Metodickým řízením zvládání techniky byli pověřeni dva příslušníci ze 7. armády. Jedním z nich byl kpt. Ing. Rychtařík (?), na jméno druhého, taktéž kapitána, si nevzpomínám. Jeden z nich měl normální přístup k vojákům, avšak druhý se snad domníval, že z nás musí vydupat gardový útvar.

     S odstupem doby vidím složení praporu obdobné, jako jsou i jiné kolektivy v civilu. Skládal se   z lidí s normálním přístupem, kteří měli zájem na řádném chodu útvaru a taktéž ze snaživců, o nichž se říká, že aktivní blbec je horší než třídní nepřítel.

Technické vybavení

     Jak jsem již předeslal, technické vybavení praporu (batalionu – pplk. Hakl) se skládalo jednak z přístrojů, které pocházely od jiných útvarů radiotech. vojska, vozidla rovněž nebyla nová. Další přístroje a stanice jsme dostávali ze SSSR jako úplně nové, několikrát jsem je byl přejímat společně s budoucími náčelníky těchto přístrojů ve VOZ Horka n. Moravou.

     Od nadřízených složek byla rovněž snaha vybavit náš útvar vozidly KRAZ či MAZ od jiných útvarů. Avšak tato vozidla měla vesměs svá mladá léta již dávno za sebou. Uvedu příklad: obdrželi jsme 4 vozidla MAZ od jiného útvaru, avšak byla v takovém technickém stavu, že do našeho autoparku je předávající útvar všechna dotáhl – nedojela! Následně jsme dostali rozkaz dopravit tato vozidla do Nitry k likvidaci. Dotáhli jsme tedy vozidla na nádraží Č.B., navagonovali a předali k instradované přepravě. Mě, tři velitele vozu a čtyři řidiče odeslali do Nitry vlakem. Do Nitry jsme dorazili ve zdraví, a díky tomu, že jeden z velitelů vozů byl absolventem Vysokej školy polnohospodárskej v Nitre, důvěrně obeznámený s místními poměry, naše čekání na příjezd vagonů s vozidly se protáhlo na řadu dnů (dnes si již nevybavuji, jek dlouho jsme čekali), tuto dobu jsme příjemně strávili pod patronátem místní organizace Slovensko-maďarské společnosti, jejímž členem byl i student VŠP, pocházející z Ruanda-Burundi. Denně jsme chodili na posádkové velitelství  a na nádraží, avšak vagonů s vozidly jsme se nedočkali, dostali jsme rozkaz k návratu do Č.B.  Zda vozidla do Nitry dorazila nebo nikoli, to dodnes nevím.

    Jiný případ byl s přejímkou vozidel KRAZ od praporu v Chomutově. Tam jsem měl v lednu převzít několik (snad 6 ks) vozidel KRAZ. To byly rovněž obludy, které měly své nejlepší za sebou.  V autoparku tamního útvaru nám jejich řidiči vozy nastartovali, spolu s našimi řidiči jsme provedli zkušební okružní jízdu a po návratu jsme autopark opustili. Následujícího dne jsme se dostavili do autoparku s tím, že vozidla protokolárně převezmeme a zahájíme přesun po ose do Č.B. Když jsem si nechal zdvihnout kryt motoru u jednoho z vozidel, měl jsem podivný pocit, načež náš řidič mě tento „pocit“ potvrdil: litinový blok motoru byl vyvalený a litinu bylo možné v ruce rozemnout. Předávající řidiči totiž do chladičů, a tedy i motorových bloků nalili čistou vodu a po ukončení jízdy ji nevypustili, a to u všech předávaných vozidel. V noci klesla teplota hluboko pod bod mrazu, a na malér bylo zaděláno. Do Č.B. jsme se tedy vrátili vlakem a od ZVT pplk. Hakla jsem obdržel osobní poděkování za to, že k našemu útvaru nepřišly staré herky.

     Novou techniku, která nám byla průběžně dodávána, jsme ukládali do autoparku, kde se s ní bezprostředně seznamovali její noví náčelníci a obsluhy. Tažná vozidla těchto přístrojů musela nejen absolvovat cvičné jízdy, ale též musely být zjištěny jejich reálné spotřeby, které v technické dokumentaci nebyly stanoveny nebo byly stanoveny odlišnou metodikou než byla u nás standardem. Např. Pro vozidlo URAL – 375 jsem musel zkušebními jízdami stanovit spotřebu s přístrojem v závěsu a také bez něho. Rovněž technická dokumentace pro toto vozidlo a pro elektrocentrálu, kterou mělo na korbě, v české ani slovenské verzi nebyla u 7. armády k dispozici, proto jsem celý „Návod k obsluze a technický popis“ z ruštiny přeložil. Za tento překlad  jsem z Prahy obdržel honorář celých 500,- Kčs. Sešit s překladem (nejednalo se    o utajovaný materiál) mám doposud doma.

Výcvik

     O výcviku příslušníků praporu toho mnoho nevím, obsluhy přístrojů se postupně zapracovávaly tak, jak jsme techniku dostávali. Odbornou stránku výcviku zřejmě zabezpečovali již zmínění dva kapitáni ze 7. armády, kteří často do Č.B. přijížděli. Obsluhu stanice SPO-8 např. zaškoloval  příslušník armády SSSR, pokud si pamatuji, v hodnosti pplk., byl původem Bělorus hovořící rusky a polsky. Obsluhu přístrojů a stanic zajišťovali postupně přicházející vojáci z povolání a absolventi. Podmínky pro výcvik obsluh a pro údržbu techniky byly zpočátku složité, péčí velitelů rot a péčí štábu praporu se postupně dostávaly na zlepšující se úroveň.

     Výcvik řidičů a strojníků elektrocentrál jsme zajišťovali ve spolupráci mezi rtm. Polívkou a mnou. Řidiči přecházeli z „Krátkodobého kurzu řidičů“ vyškolení na vozidla čs. výroby              na  vozidla sovětská, částečně odlišná konstrukcí i pohonnými hmotami, což vyžadovalo jisté úsilí pro jejich přeorientování na tato vozidla.

A co závěrem?

    Pokud mám shrnout své pocity – po 50 letech již jsou vzpomínky jen minimální – dodnes jsem hrdý na to, že jsem se mohl zúčastnit budování něčeho nového, ve své době moderního  a potřebného.

     Samozřejmě u mě trvá dobrý pocit z mé účasti na zavádění pokročilé techniky té doby, ale především a v první řadě si cením toho, že jsem mohl spolupracovat s takovými lidmi, jako byli   kpt. Vilkovský, kpt. Rajner, pplk. Ing. Hakl a s dalšími, jejichž vlastnosti, schopnosti a přístupy  mě byly i v civilním životě a v zaměstnání vzorem a příkladem.

Děkuji za trpělivost a za toleranci.

Pavel Heřman